USA 1999
Naše velké dobrodružství začalo v Pennsylvánii v Shohole, blízko Greeley, 15 min. od Milfordu, 3 hodiny autem od New Yorku. Vyjeli jsme s Johnkem po south 402, south 209 až do EAST STROGHSBURG, kde nás mělačekat Marnita. Bylo půl 11, když náš nový Olda zaparkoval před jejími dveřmi. Za nimi nás však nikdo nečekal. Hodina proflákaná na parkovišti před domem nic na situaci nezměnila a tak jsme naplánovali nový cíl. BUSHKILL FALLS, neboli The Niagara of Pennsylvania, nebyly daleko a tak jsme celé dopoledne strávili na stezkách, lavičce, i dámských záchodcích.Pak přišel opravdový hlad a tak jsme to sbalili a jeli do Pharmacy koupit bagels a cream cheese a salám neznámého složení. A už jsme zase zvonili na Marnitin zvonek. A zase nic. Naše metráková přítelkyně opět, nebo ještě stále nebyla k nalezení a tak jsme jeli objevit W-MART a K-Mart. Já jsem se potěšil kloboučkem, Johnek zlomenými brýlemi. A naposled k Emku. Neměli jsme holt první den štěstí, i když kdo ví, co bylo pro nás lepší. Noc jsme byli nuceni strávit na poslední rest area někde před NY. Ale víčka ne a ne zavřít, my hlupáci jsme se nacpali na refillingu v McDonalds každý aspoňlitrem coly. Kolem půlnoci se konečně náš krevní tlak uklidnil a my usli. Ne však nadlouho. Kolem tří nás na opuštěné rest area vyrušil hlouček hlučných Amíků, kteří nás až do 5-ti svým neustálým pohybem v naší těsné blízkosti budili. V 7 vyšlo slunce my se vyřítili ze spacáků přímo na Manhattan. Lidi, chaos, spousta pachů, vůní, prachu, vedro, ale byl to NY. Celý den jsme pak s Johnkem kupovali foťák, až se nám to konečně podařilo, mohli jsme zavolat Terezce. Avšak ani tento den nebyl moc úspěšný a Terezka = jistý nocleh nevyšel, skončila prý v nemocnici. Naštěstí Juan, trošku na kluky, měl pro nás slitování a nechal nás u sebe v Brooklinu přes noc.Potkali jsme u něj Romču s Davidem a zase se hezky vyspali. Ráno třetího dne, jsme opět neměli to štěstí. A za stěračem našeho Oldy našli blokovou pokutu - špatné parkování u hydrantu -55$. Uvidím, jestli jim to zaplatím. Metro nás na pár hodin hodilo ještě jednou na Manhattan, do NBA shopu a do bank a do Mc Donalds. A pak zpátky do Brooklinu . Bylo něco po 15 hod., když jsme vyjeli směrem k JFK, Johnek skoro bezchybně avedl a tak teď čekáme na Hella. Čekali a čekali a když už jsme si plánovali s Johnkem prázdniny ve dvou objevil se. První jeho slova nás však pěkně zchladila"Nemám batoh". Další KLM plane přilítal až za 4 hodiny, něco kolem 10p.m. a tak jsme se uhnízdili v letištním fast foodu a zapili a zajedli Hellův přílet. No a už bylo na čase se zeptat na ten zatoulaný batoh. Přiletěl a tak jsme nočním NY po cestách, které si s náma pěkně hráli konečně nějak dojeli na 80west. Pozdě v noci jsmeV Pennsylvánii(PA) na rest area usnuli. Ráno v 9 jsme se nacpali prvníma špagetama a salzou a tradá. A ještě teď po dalších špagetách s beefem, návštěvě Wall-martu a McDonalds děláme tradána západ. A už jsme v OHIO. Netušili jsme, jak může být v Ohio těžké najít nocleh. Na rest areas bylo vše tip-top, příjemně by se spinkalo, ale vyhnal nás hnusnej černej správce. Přijeli jsme na 30West a rest areas se vytratili a noc byla černější a černější. Johnek vzadu vytuhl a pak i Hell a tak dřív než jsem i já usnul za volantem jsme to zapíchly k nějakému vjezdu na pole. V noci jsem musel zalézt do auta, spacák a ani deka nezbránili hrozné zimě v mém spacáku. Takže jsem se moc nevyspal a doháněl to na zadním sedadle, při jízdě přes Ohio a Indianu. Chicago jsme chtěli maximálně objet, ale i tak nás chytl traffic na 30west a skoro každou chvíli jsme museki dupnout na brzdu a čekat na zelenou. A náš OLDA to bez problémů zvládl a tak teď, když už slunko zapadlo, přejíždíme Mississippi. Během dvoudenní cesty na západ jsme už přehráli skoro všechny kazety a začnem hodně brzo oceňovat silný příjem našeho autorádia. Illinois jsme úspěšně projeli a vítala nás IOWA. Stále po 80W posunuli jsme si i hodinky o hodinu zpět a kolem půlnoci nového času jsme našli super rest area a pod stromy usnuli. Déšť nás však přesunul pod stříšku na beton. Teplá noc mě nechala vyspat a tak ráno jsem se po dlouhé době cítil docela svěží. Dříve než posnídali kupili jsme mlíko a den staré koblížky za 0,25$. Po naplnění žaludků jsme zasedli do Oldy a jeli 29 N přes banky v Sioux City a Falls na 90 W. Vyřídili jsme si konečně cestovní šeky ve First Premier bank a s klidným srdcem směřujeme k novým adventures. A hned první nenechalo na sebe dlouho čekat - na highway nám vlítla asi v rychlosti 70miles/hour do čelního skla nějaká slepice, ale Hell to s ledovým klidem zabijáka zvládl.Okno vydrželo.Blížíme se k prvnímu N.P. Badlands a začíná pršet. 3.9. A začalo chcat, lilo jak z konve a možná ještě 2x tolik. K tomu se kolem nás proháněly blesky, každou vteřinu se krajina ozářila a my na chvíli oslepli. Zrovna jsem seděl za volantem a takovou spoušť jsem opravdu ještě nezažil. Museli jsme kvůli těmto hustým přívalům deště několikrát zastavit a počkat až uvidíme aspoň na pár metrů. Rej blesků se nás stále držel, takže jsme byli rádi, když se objevila cedule s nápisem BADLANDS. Mělo by se to tady jmenovat Hellands, protože přivítání bylo opravdu pekelné. Hell spal, a tak jen my s Johnkem jsme se oddávali tajemné atmosféře - co chvíli Badlandská skaliska vstoupily do záře našich reflektorů a ponurejší místo v té chvíli neexistovalo. Ale na peklo tady byla dost velká kosa. Noc jsme museli strávit v autě, vydýchali jsme si příjemné klima , ale naše končetiny se nepřirozeně zkřížily. Ráno už po dešti zbyly jen kaluže a černé mraky. Po polívkách jsme se pořádně oblíkli a vyšli na naši první tůru. Badlands má několik tváří. Loni jsme se tady v sandálkách šlapali po vyprahlé zemi ve 40 stupních C, a teď už po dešti naše goretexy klouzaly po bahnitém povrchu špičatých vrcholů a my se choulili v hrubých svetrech. Špinaví jsme se vrátili k autíčku, pojedli , opláchli co se dalo a jeli dál. Badlands se nám před očima měnil, i když v podstatě zůstal stále stejný, pískovcové mohyly všech tvarů. Dostali jsme se zpět na 90 W , Badlands za zády se s námi loučil a my se chystali na další dobrodružství-Mt. Rushmore. Ten se nám však skryl v mlze a tak jsme se aspoň vyfotili my tři hlavouni. Washington, Lincoln, Roosewelt a Jefferson musejí počkat do příště. Znovu na 90 W a stále prší a je zima (10C), ale věříme, že bude líp. Večeře taky nevyšla, místo vepřových máme hovězí steaky, ale i tak nám to chutnalo a bylo to teplé. Noc bude krutá. No spalo se kupodivu dobře, až na Hellovo hlasité hloubání(Johnek spal jako správný horal venku pod stříškou). Když jsme se ráno probudili, situace za okny Oldy stejná. Déšť , vítr, zima. Cornflakes s mlíkem nás nezahřály, ani jogurt až teplý vzduch z motoru našeho Oldy. Chvilkami i přestalo pršet, ale černé mračna nám jasně dávali najevo svou nadvládu. Ale i přesto jsme se snažili rozehnat je a vjeli jsme přímo do nich. Z 90W po 16 W. Autíčko stoupalo a stoupalo a dřív než zdolali elevation point 9666 feet, příroda kolem se choulila pod sněhovým kabátem. Ono doopravdy sněžilo a my nevěřili, že může být za kopcem líp. Jak jsme ale sjížděli níž a níž sluníčko bylo blíž a blíž až nás zase pěkně hřálo. Na odpočívadle před CODY jsme pojedli opět polévky a jen v tričku a šortkách a s dobrou náladou cestovali k Yellowstone. Tři hodiny potom, co jsme se na horách koulovali se naše těla smočila v Buffalo Bill Lake(myslím), pod zasněženýma kopečkama. Yellowstone nás hezky vítal, před, za i v napravo i nalevo bylo stále na co koukat - zapadající sluníčko tomu hodně přidalo. Na bráně jsme koupili Golden Eagle pass a po mnoha mílích dojeli konečně k loopu. U Old Faithfull jsme našli Ozzyho a tak noc a celý večer s travkou byl OK. Na zemi se spalo pohodově, bylo teploučko. 5.9. Vyspali jsme se a koukli hned z okna - slunko svítilo, obloha jasná = plán jasný Grand Tetton.Po snídani v hotelu – docela jsme se nacpali - jsme dojeli do TEATONU. Kopce hezký – podobné Vysokým Tatrám, tak proč si je neprohlédnout zblíska? Ideální horské počasí nás obléklo jen do šortek a triček a po LUPINE TRAIL jsme z 1970 m.n.m.m stoupali výš a výš. Stromy se začaly vytrácet, výhled se zvětšoval a dech se zrychloval .. . Chvilička se sýrem a chlebem se dá nazvat rychlou svačinkou, dobrou svačinkou. Na horách prostě chutná cokoliv. Pak nás čekalo několik kamenitých nekonečných horizontů, ktere jsme se zpomalujícím se tempem překonali. Čas a únava se však podepsali na tom, že náš cíl – sedlo s jistě nepřekonatelným výhledem, před náma zůstalo skryto. Otočili jsme to z 3200 m.n.m. zpět do 1970, dali zabrat hlavně našim kolenům a moje goráče chytli žraloka. S jazykem na zemi jsme teda došli k autu a do Yellowstone k OLD FAITHFULL se vrátili až za tmy. Pojedli něco z Ozzyho večeře a na kutě. 6.9.99 Ráno příjemné - svěží a s modrou oblohou za okny pokoje. Jeli jsme tedy poznat krásy parku YELLOWSTONE – s Ozzym. První zastávka - jezero West Thumb.Po levé straně se před námi objevil manší přístav a tak motorový člun za 20 USD na hodinu byl náš. Ozzy s jistou dávkou rizika vyjel na rozbouřené jezero – po chvíli však byla zřejmá jeho nejistota - takže jsme zamířili do závětří a s Hellem a Johnkem pocítili podobné pocity jako Ozzy - ale loď se nám podařilo vrátit zpět. Den tedy začal příjemně. Kolem 12 jsme si namířili do YELLOWSTONE kaňonu – přes MUD HOTSPRING, Lower and Upper Falls . Nebylo to špatný, ale až moc v americkém stylu. Dojeli jsme na vyhlídku a vyfotili stejný záběr, jako miliony jiných turistů před náma – to mi teda nestačilo.Ale Ozzy byl průvodce a zasahovat mu do jeho prgramu nebylo vhodné ... Dalším bodem na itineráři byl Mamoth kaskádovité hotspring. Zajížďka k této atrakci byla zbytečná – prameny vyschly (loni bylo toto místo nejúžanější z YELLOWSTONE) takže zklamaní a utahaní z monotonní krajiny a nekonečné jízdy v autě se naše čtyřka vracela k OLD FAITHFULL. V parku se nezdají vzdálenosti tak přehnaně velké ale jízda pod SPEED LIMITEM 45 km/h se spoustou zpomalovaček cestu nepříjemně protáhne. V 6 hodin se před náma otevřel známý pohled –OLD FAITHFULL. S Johnkem jsme si prošli celou oblast gejzírových polí kolem největšího OLD FAITHFULL – ale slunce už zašlo a tak z fotek ani zážitků nic moc nebylo – jako loni. Za tmy jsme ztěží našli OZZYHO appartment a uvítali teplo pokoje. V nadmořské výšce 2000 m.n.m. si tepla člověk moc neužije ai v létě, natož v září. Snídani nám přivezl Ozzy z Innu a po snídani jsme toto místo opustili. Končně – už jsem cítil , že jsme tady strávili času víc než dost. Na 90 W jsme se napojili v BOZEMAN a taky přišlo loučení s Ozzym – byl vynikající hostitel. Našli jsme s mírnýma komplikacema PUBLIC LIBRARY – kluci napsali email – já koupil tel. kartu – zítra volám Andy. No a pojedli jsme flakes místo oběda na parkovišti před knihovnou a jedeme na západ. Teď se chystá něco jako večeře - kolínka, párky, mushroom. První příznaky ponorkové nemoci. V Misonka velkým městě jsme po hodině jízdy opět zastavili. Teď u WALL MARTu a čekali na vyvolání fotek. Fotky v Mc Donald hned omrkli a s radostí i zklamáním z některých expozic zasedli zase za volant. Na přejezdu mezi státy Idaho / Washington jsme to ve 2 ráno zapíchli. V 9 ráno opět vyjíždíme – před námi se objevil majestátný Mt. Rainier . Mt. Rainier ledovcová hora 14441 feet – nejvyšší místo ve státě Washington – se za každou zákrutou jevila mohutnější a majestátnější ... . Samotný příjezd k této hoře zapuštěné do panenské krajiny byl nezapomenutelný. A už jsme zastavili v Paradise – turistickém centru. Ráj, který se před námi na úpatí této hory otevřel se okamžitě po kouskách vměstnal do našich aparátů. Nám bylo najednou skvěle – nálada se zlepšila – zase spousta srandy a pohody, která v posledních dnech chyběla. Takže díky Mt. Rainier i teď další den, kdy se pomalu probouzíme očekávám od sebe i kluků návaly pohody. Včera večer jsme dojeli do Olympia parku, zaparkovali někde uprostře bushe - netušíme, kde se přesně nacházíme. Večer než jsme pojedli a usnuli Hella vyděsilo pár mívalů a tak si rozbalil stan. Je ráno a medvědi, kteří se v tomto parku nacházejí nás nechali napokoji .. . Ráno – první vážnější technický problém – sway bar kit na předním pravém kole. No problémem je také upadlý výfuk. Sice nám Olda zní trošku vytuněně – ale nám to rve uši! Johnek jako technicky nejzdatnější přišel na způsob, jak toto vyřešit. Plechovka orange juice, tape páska vydržela jen 1 den, - ale za daných okolnotí in the middle of nowhere to nebylo špatné ... . Takže poté, co jsme se vyfotili u „ spraveného“ výfuku , posnídali polévky – mlíko na cereálie se zkazilo – vyjelo se za dalším dobrodružstvím. Po 101 na sever do Port Angeles. Tam nás čekal výhled na kanadské kopce přes záliv, hamburgery v akci u Mc Donald, nákup v Safeway a já zavolal mojí milé. Bylo to milé.To už nás však opět vítal Olympic national park – nyní již po v mapě zakreslené cestě. Vystoupali jsme po serpentýnách k nějakému ridge. Dojeli autem až kam to šlo a zbylých 2000 feet pěšky na vrvhol oblého kopečku s výhledem na zasněžené kopce na jihu, kanadské břehy na severu – nic úchvatného. Na vrcholu jsme potkali Amíka- tvrdil, že toto místo je nejkrásnější v celé Americe – patriot určitě nevytáhl paty z tohoto státu. Splnili jsme si normu 1 park 1 tůra a jeli na jih až dlouho do noci na nějakou rest areu. I když jsem byl ready to sleep musel jsem ochutnat coffee, které se v tomto státě nabízí na rest areách zdarma pro řidiče. Ráno mě probudila zima počkal jsem na kluky až se proberou dali jsme cornflakes. Po pár kilometrech opět upadl plechovkou spravený výfuk a tak jsme zamířili do prvního muffler service, kde nám spravili i sway bar za 35 USD. Olda zase jede jako nový. První zatěžkávací zkouška pro Oldu byl Jonston ridge na Svaté Heleně. Krajina uměle osazená novým porostem naznačovala jen málo o výbuchu sopky v 1980. Když jsme se však přibližovali blíž a blíž ke kráteru krajina vydávala jasná svědectví. Lávová řeka, torzo stromů vyvrácených po směru výbuchu sopky – pustá krajina. Kráter Svaté Heleny si pod zářijovým sluníčkem tiše hrál s oblaky páry stoupající přímo z jejího středu. Cesta z visitor centra ke kráteru byla k našim časovým možnostem nepřiměřeně dlouhá, proto jsme zvolili za cíl naší cesty nedaleké jezero. Mrtvá, vyprahlá krajina pokrytá šedým sopečným prachem, ze kterého se jen místy prodrali stopy života nabízeli bizardní podívanou. Terry alias Johnek se se mnou a stahovačkou na koleně dobelhal k jezeru a zvládl to i zpátky k autu. S prázdnými žaludky a plni zážitků jsme vyjeli z Heleny i státu Washington.Oregon nás přivítal trafficem v Portlandu a tak dříve než jsme zavařili jsme to na první rest area zapíchli. Kuře s arašídy a rýží – takové menu tady ještě teda nebylo. Už však míříme ke Crater Lake po 5 south road. Noc v autě těsně pod Crater lake byla chladná – proto vstávám s rozedněním a píšu deník. Kluci spali dlouho, taky bych spal, kdybych neklepal kosu – námraza na autě a můj letní spacák no comment and no more please. V 9 jsme posnídali cornflakes a asi jsme všichni vstali tou špatnou nohou, nebo v těch flakes byla nějaká sračka – prostě všichni byli na všechny a všechno nasraní. Celý den jsme promlčeli a když tak jen nějaká ironie a sarkasmus. Spěcháme a tak jsme na Crater lake strávili pouze hodinku, objeli ho dokola – něco nafotili a vyjeli směrem Lassen park. Svištěli jsme non-stop, ale 20 mil před parkem nás zabrzdil přehřátý motor. Je jasné, že pokud nechceme parky jen přejíždět budeme muset v Lassenu přespat. Taky se tak stalo. I když již nebylo v kempu místo, my Češi jsme si ho našli – rangerovi slíbili, že samozřejmě odjedeme – ale nestalo se tak. Noc byla chladná, ale již jsem situaci nepodcenil a navlekl na sebe vše co šlo a vyspal jsem se . Vstali jsme už v šest, v sedm jezdí ranger a kontroluje campy a tak jsme se s teplým ranním sluncem vyhoupli na nejvyšší vrchol – vyhaslou sopku Lassen parku . V 9 hod. byl dobyt vrchol 3180 m.n.m. – výhled sice nic moc, ale nemůžeme chtít stále jen to nej ... . Možná jsme postižen nějakým type fotografické úchylky – co nedokážu nafotit není pro mě zajímavé – prostě se dívám na svět hledáčkem fotoaparátu ... ? Na vrcholu jsme skecli s nějakým Italem, žijícím pod Lassenem – samozřejmě tvrdil o tomto místu, že je nej široko daleko ... .Atmosféra v týmu se uklidnila - je to zase OK. Navíc jedem k moři, Hell se už nemůže dočkat, takže to řeže jak to prase. Mc Donald nás dnes příjemně překvapil – cheeseburger za 39 centů. Dali jsme si každý 3 a 3 x refillovali 99 centovou colu. Na pobřeží nás vítalo zapadající teplé sluneční paprsky. Ve chvíli toužebného očekávání pohledu na oceán – dokonce jsme už i cítili vlký prosolený mořský vzduch se před námi vztyčilo nějaké šílené horstvo. Skoro 20% stoupání k dalším a dalším horizontům nás, spíše našeho Oldu na dlouhou dobu odsoudilo k max. ryclosti 20 km/h. Čekání na potřebnou koupel v oceánu tichém se zdálo nekonečné. Skončilo to však happy endem – skokem do ledových vln. Sluníčko se schovalo a foukal sudený vítr, ale oceán měl takovou přitažlivost, že nás z moře vyhnala až totální tma. Vyhřátý Olda nás nocí vezl do San Francisca. Přivítal nás slavný a monumentální Golden Gate za 3 USD (Johnkovi se zbořil svět , když se mu vysněná píseň If you going to SF těsně před přejezdem Golden gate zamotala v přehrávači – my s Hellem jsme se tomu v duch smáli). Bylo pozdě poznávat noční život SF a tak jsme kolem půlnoci na 30 mil vzdáleném kempu hodili sprchu a dobře ulehli. Sice jsme museli vypadnout už v 7 ráno, abychom se vyhli správci a nemuseli utrácet za nocleh, ale stálo to za to. Sousedící golfové hřiště za plotem a létající golfové míčky nad našimi hlavami byly příjemnou kulisou flakové snídaně. Divím se, že nám ty flakes ještě chutnají ... . Syti hurá do SF. Přivítali nás mraky, Lombard street a pak Fisherman´s warf. Za 25 USD kolo + výlet na Alcatraz – super a tak po obědě na parkovišti jsme 12 45 vyjeli na „the rock“. I když jsem na ní stál již před rokem, letos mi místo připadalo mnohem přitažlivější , tajemnější a depresivnější. No asi tak jak by mělo vězení působit. Po rocku jsme to rozjeli na kolech – Golden gate kolem pláží tam a zpět pak do China town a Lombard street – nejklikatější street světa . Docela jsme si v up and down SF zašlapali – kazda zajizdka tady stoji mnohem vice sil nez kdekoliv jinde – pouze na mostu Golden GATE se da najit rovna cesta. SF má úžasnou atmosféru jak ve dne tak v noci – SF = město měst! Večer jsme prošli ještě WARF – žebráci, noblesa, limuzíny a svérázní pouliční umělci – úžasný , i když bylo neturistické pondělí ... Opět do kempu za městem a do sprchy! Ráno shodné se včerejškem – úprk v 7 a flakes u golfu. Ale teď jsme si to nasměrovali na jih směr Santa Cruz po road Nr. 1 kolem členitého pobřeží, kde se na vlnách proháněli surfaři. V té chvíli jsem ani náhodou netušil, že za pár hodin budu taky „krotit“ vlny. No stalo se. Sám bych do toho nešel , ale Hellman mě ukecal a tak za 18 baků na den jsme oba dostali neoprén a prkno z nějaé tvrzené pěny pro začátečníky. Prkna byly delší než auto a tak jsme je přivázali lanem ke střeše. Takto vymaškaření jsme to už už chtěli rozbalit a zkrotit vlny. Ale bloudili jsme než jsme našli vhodný spot. Během chvilky jsme na sebe nasoukali neoprén a s totálním nadšením a totální neznalostí této disciplíny skočili do oceánu. Vlny byly pro nás beginners akorát asi tak do metru ... . Jen pár jsme jich chytli, hodně nám jich uteklo ale postavit se ani zdaleka nepovedlo ... . V tomto sportu mě závratná kariéra jistě nečeká, ale takle se plácat v oceánu celý den, slyšet a cítit vlny bylo nadmíru příjemné. Na obědopauzu jsme vylezli prokřehlí z moře, něco pojedli a přjeli na nový spot. Vlny byly silnější , my zkušenější, ale ne zas až tak moc ... . Postavit se nám sem tam podařilo – ale jen na pár sekund a vlna byla pryč ... .Po 3 hodinách jsme už nebyly schopni ničeho kloudného a jen stěží jsme se vydrápali po schodech k autu a k čekajícímu Johnkovi a Oldovi. Ruce vypádlované až na zem – slanou vodu v každé dutině a krk nepřirozeně ztuhlý ... . Ale kurva bylo to excellentisimo – navíc po nás ani nechtěli za půjčení ani cent. Teď jedem do Sequoia park. Stmívá se a s Hellem jsme vytuhli – Johnek řídil. V noci nás uvítalo FRESNO – Wallmart a to znamená nákupy. Nakoupili jsme párky, salámy s toastovým chlebem za 35 centů na večeři, mléko na snídani a chipsy jako desert. One hour photo už bylo zavřený , takže fotky až jindy ... . Pak jsme nocí stoupali do Sequoja parku a na první rest area v parku usli. Ráno bylo kruté, tělo ztuhlé a bolavé. Ale čekal nás nejdříve King´s Canyon a poté Sequoia – nešlo relaxovat. Když jsme vyřídili všechny naše resty = napsali pohledy, sjeli jsme o 1000 m níž do King´s Canyonu. Příroda drsná, skoro až pouštní, ale přitažlivá. Moc se mi nechtělo měnit polohu ležmo zadního sedadla našeho Oldy, ale odpočívat se bude až doma. Pěšky do strmého kopce v poledním ostrém slunci. Na vyhlídku ze které bylo vydět jen pár skalisek - pár fotek a zpátky k autu. Hell odpočíval v autě místo toho aby navařil oběd, tak jsme ho zpérovali a uvařili oběd místo něho. Sladká rýže s broskvema – zbylo i na večeři. Pak ještě koupel v ledovém horském potoku. Za chvíli jsme opět stoupali – teď již s Oldíkem k Sekvojím. Obkoukli GENERALA SHERMENA – prošli kratičký okruh kolem těchto dlouhověkých obrů a tradá. Jeli jsme až do noci a fleka jsme nenašli na rest area, ale až na nějaké private road pár mil od 5 south a 30 mil od LA. Teplá noc byla příjemná – spalo se fajn, ráno nás však ze spacáků vykopla majitelka private road , naštěstí jsme se sní domluvili a dříve než vytáhla brokovnici byly jsme opět na highway. Teď sedíme na rest area před LA a sytí nás polévky a paštiky. Six flags nás měl posléze na celý den zabavit, ale – otevřeno pouze pátek až neděle. A dnes byl čtvrtek, fuck. A tak jsme si zpříjemnili život vyvolanými fotkami a Mc Donalds. Kurnik jsme však skoro v LA a my sedíme někde ve WALL MARTU . Tak na Oldu a hurá do zmatků velkoměsta. Na předměstí nás ještě upoutal shopu all for 99 cents a pak už do opravdového LA – Universal studios. Avšak vstupné 40 USD bylo nad naše možnosti a tak jsme se pouze prošli po hlavním bulváru s řadou obchůdků s univerzal cetkami a aspoň trošku nasáli pohodovou sluncem prohřátou univerzal atmosféru. Další povinná zastávka byla v Beverly Hills – projeli jsme tuto kopcovitou čtrť s pár pěknými vilami obehnanými vysokými zdmi – takže jsme stejně nic zajímavého neviděli. Pak jsme po městě bloudili až se před námi na kopci objevil tak typický nápis HOLLYWOOD – tak jsme ho vyblejskly a už spěchali k další atrakci pro kluky ze střední Evropy – Long Beach a místu kde se natáčela Pobřežní hlídka! Cestou již nočním LA jsme minuli zavřené akvárium a přístav – zastvavili jsme hned u pláží, kde jsme rozbalili plynovou bombu a uvařili večeři – rýži rybí prsty. S Hellem jsme se naposled smočili v Tichém oceánu a při pohledu na zamilované páry ploužící se po pláži vzpomenuli na naše protějšky čekající na nás doma. Nocí jsme se dořítili do Death Valley a nocležili u opuštěné benzinky. Ráno v šest se objevil nějaký domorodec, pak přijel i kamion, ale nechali nás na pokoji.... . Jak jinak než slunečným ránem jsme se blížili do srdce údolí smrti.37 ve stínu. V prvním kopci jsme zavařili a tak jsme dolili vodu, chvíli počkali a jeli touto písečno sklanatou pouští pod úrovní hladiny moře. Dokonce jsme se odhodlali ke krátké ptocházce v této nehostinné oblasti, ale za 20 min. jsme byli zpátky ve vyhřátém Oldovi, kterého jsme s naplno otevřenými okny zase vychladili na přijatelnou míru. No a byli jsme v Las Vegas – městě umělě vybudovaném v nehostinné krajině Nevady. Parkování v centru a zadarmo – to se může stát jen tady. V parkingu SAHARY jsme zapichli Oldu, přeběhli do WET and PARK waterparku a tam až do zavíračky klouzali po tobogánech. A byl tu večer a my zničení pouze se snídaní v žaludku, která tam již dávno nebyla... .Casino Riviera nás nalákalo na foot long hot dog s kečupem a relishem a stačilo to byli jsme po večeři. Už jsme zase dokázali vnímat i jiné podněty, než příjemnou vůni přesmaženého oleje z fast foodů. Procházeli jsme LV bulvár a atraktivní LA strip, kde se večer shromažďují davy a zírají na rozmary místních developerů – nad hlavami makety Paris, New York, Disney, Monte Carlo to vše leží tady na tomto plácku. Většina však míří za gamblingem a v casinech ... a my taky. Casina člověka pohltí a člověk musí prohrát úplně všechno, protože nejtěžší je najít exit z kasina – trvalo nám to v těchto zaplněných doupětech min. hodinu než jsme se zase dostali na vzduch a to jsme ani negamblovali ... . Pro milovníky vřavy, ohlušující zvukové kulisy, pohledů na zkrachovalce oslepujících světelných efektů, tisíce vůní, hezkých i méně hezkých servírek je toto místo to pravé. Nás to však po 3 hodinách totálně vycuclo a tak jsme rádi, že v Oldovi unikáme tomuto nenasytnému drakovi. LV za námi, před námi konečně zase pár dní v parcích. Arizona nás přivítal něco kolem 1 ranní, Utah o 1 hod. později. Dlouho očekávaná rest area se před námi objevila až ve 3:30 ráno - jako kouzelný děda v pohádce. Okamžitě jsme vytuhli. Ráno sluníčko, čínské polévky a směr St. George. Trochu jsme si zajeli, ale za plný kufr jídla a vyvolané filmy to stálo – pauza se neočekávaně protáhla na celé dopoledne. Bylo jasné, že zamíříme do Zionu, ale už méně jsme si byli jisti který trek zvolíme – nakonec shodou náhod o omylů jsme zaparkovali auto u Angels landing trail. Před tůrou jsme se prozřetelně nacpali čínskou polívkou, aby se nám lépe „ fuňelo do kopce“ a s nějakými dvěma krajany se vydali do pískovcových zlatožlutých skal. Prudký výšlap přerušil až pohled na dno caňonu pod námi asi 400 m strmý sráz - dřív než jsme šli dál dali jsme raději pauzu. Pak už obezřetně pokračovali po úzkém hřebenu po řetězech až k „ přistávací ploše andělů“ = malém plácku na nejvyšším vrcholku. Otevřel se před námi výhled na již do ruda zbarvené vršky útesů stopuajících ze dna hlubokého kaňonu. Cesta dolů byla pastvou pro oči, ale hororem pro kolena ... . Se Zionem jsme se rozloučili se zapadajícím sluncem, ocelovými mrky a duhou. Večeříme nedaleko od největšího a nejúchvatnějšího z kaňonů – GRANDA KAŃONA. Noc opět studená - ani všechny teplé svršky nepomohly. Byl jsem rád, že se Johnek probral dle plánu v 7:30 a mohli tak vyjet z kempu ještě před otvíračkou , děkujeme. Snídaně se konala až po uvítání s tímto probouzejícím se velikánem zahaleným do ranních sytých barev. Cornflakes a dojmy byly tak silné, že někteří usnuli na lavičce na rimu. Pak to ale přišlo.Probral jsem se a s Johnkem otstoval možnost přechodu kaňonu ze severu na jih ( loni jsem to šel z jižního rimu). V kaňonu nebyly volné nocležní kapacity a tak jedinná možnost přejít to za jeden den. – na to že bylo půl 11 to bylo šílené, ale Johnkův elán a má touha užít si kaňon rozhodla a šlo se. Vzali jsme si letos lepší výbavu než loni – 2 litrova lahev s vodou, hroznový cukr, icing na unavené svaly, 2 filmy, stativ, foťák, mikinu + excelentní počasí. Po 1 hodině sestupu jsme zjistili, že nemáme mapu, ale znalost terénu z loňska a orintační schopnosti nám dodávali potřebnou jistotu. V nohách se po chvíli klesání ozval Zion a bídná čínská strava. Na visitor centru nás navíc ujišťovali, že odpoledne přijde déšť ... takže jsme oba navíc táhli objemné pončo. Po prudkém klesání po hraně kaňonu přišel na řadu chodník vedoucí úzkým kaňonem podél nějaké bezejmenné říčky ve stínu pískovcových hradeb. Z kochání se panenskou liduprázdnou krajinou nás vyvedl zuřivý chřestýš, ale z půl metru nezaútočil – díky bohu! Místo kde došlo k tomuto setkání bylo totálně opuštěné, první osada na dně kaňonu byla vzdálená cca 1 hodinu chůze – když jsme si toto uvědomili klepali se nám kolena a zrak jsme dlouho nespouštěli z pěšiny před námi. Soutěska se stále zužovala – stejně nebylo na co koukat ... . Vysoké zarudlé skály porostlé kaktusy a ozářené sluncem se před námi najednou rozestopily a my se dostali do cíle první etapy – Colorado river. Opět zabahněná, ale živá a osvěžující. Svačina, koupel, fotečka, icing na stehna a ve čtyři odpoledne jsme zahájili výstup. Čekalo nás po sestupu 1782 výškových metrů ze severního rimu výstup 1500 m a cesta, která se mi loni málem stala osudnou. Polovina stoupání proběhla bez větších problémů a náznaků bolesti. Fotka ze stejného místa jako loni v pozadí se štíty obarvenými již zapadajícím sluncem byla tentokráte s vítěznou pózou. Druhá, obtížnější polovina stoupání byla ovlivněna naší euforií a úžasnými scenériemi, které člověka vždy dokázali nabít. Hrana, neboli rim se však přibližoval pomalu a poslední míli se naše poloha snad ani neměnila ... . Ale po 9 posledních zákrutách jsme zdolali jižní rim. Celý přechod trval 8,2 hodiny a překonali jsme 33 km a převýšení 3280 m. Na Yaki pointu jsme čeali na Hella – prodloužilo se to , ale aspoň nás to s Johnkem zase spojilo. Hella jsem potkal u visitor centra, kam jsem se dostal autobusovou shuttle linkou a Johnka jsme vyzvedli z pod stromu na Yaki pointu. S Johnkem jsme smrděli, navíc jsme si museli vyzout boty – Hell trpěl. Hamburgery v Tuba city zahnaly hlad. Spánek přišel na řadu až v Monument Valley v campu. Ráno opět tři rozespalí mladíci v Oldsmobilu z 86 unikají bez placení bránou campu. Z vyhlídky na Malrlboro country jsme zvěčnili volně posazené skály v rovinaté krajině – neměli jsme energy ani čas zdržovat se tady na vyprahlé, nehostinné planině a raději jsme zvolili úprk k LAKE POWEL – jezeru na Colorado river. Našli jsme unikátní flek přímo na břehu jezera, obklopeni pískovcovými štíty, vyhřáté jezero před námi a kadibudky za námi. Idilické místo stvořené k lenošení. Po obědě – kuře s rýží – jsem si šel dáchnout a dospat manko z předešlých dnů. Pak jsme do večera blbli ve vodě, hráli karty, jedli, pili pivka u ohýnku, koukali na mraky, ze kterých sem tam sprchlo, koukali na hvězdy, pekli kapra (myslím, že od domorodců) - ale nedopekli a kolem 11 se zakuklili ve spacácích. Noc byl teplá a příjemná, ale ráno na mě dolehla únava a všechny svaly vyhlásily stávku. Tu jsem rázně ukončil rázným přechodem do umývárky, ale v autě na zadním sedadle už zase stávkovaly. V Bridges National monument nebylo zbytí a tak jsme se po stezce řítili dolů k pískovcovým mostům. Jednalo se však o natinal park menšího formátu a tak po půl míli jsme byly na místě – s první expozicí ze mě všechna únava spadla a zmocinila se nás touha poznávat a fotit. Takže jsme po několika povedených záběrech opět naskočili do Oldy a hnali to k Newspaper rock – kde potomci domorodců – indiánů nabízeli různé cetky – totemy, přívěšky, dream catchery, ale hlavně malby na stěnách 2000 let staré. Tyto primitivní malůvky bizonů, indiánů na koních, stop nohou na kousku skály nás moc neoslovily a tak pokračujeme dál. Neustále se pohybujeme v krajině, kde pozůstatky asi prvohorního moře zanechaly vysokou vrstvou písku, ve které si řeky vyformovali úžasnou kaňonovitou krajinu. V Canyon land se nachází kromě vyhlídek na rozlehlý, ale relativně plochý kaňon (ve srovnání s Grand Canyonem) několik přírodních arch a mostů. Osobně jsme prohlédly Mesa Arch, Dead horse point overlook a Green river overlook + Grand view – cca během 2 hodin. Na kochání a rozjímání moc času nebylo, ale dojem to na nás zanechalo. Jen pár mílí za tímto parkem se nachází Arches – archy, tzn. přírodou vytvořené brány - opět z pískovce. Hladoví jsme vjeli do parku již pozdě v noci. Skály osvícené našimi světlomety nabízely dramatickou podívanou. Už jsme skoro zalehali, těšíc se na ranní trip, když tu přije ranger a že bychom se měli z parku na noc vzdálit – camp je plný a nikoho tady nesmí nechat jen tak volně se pohybovat. S příslibem, že už už pojedeme jen co dovečeříme odjel a naštěstí se už nevrátil ... .V 6 a.m. drsný budík, ale lepší než probuzení rangerem s bločkem na pokuty. Podařilo se nám zastihnout výchd slunce už ve sklalách mezi archami. Mě zaujala v ranním slunci Landscape arch, kluci zaměřili doubles. Pak jsme spolu prošli zbylé archy, pokořili double OO arch a s žaludkem zaplácaným Hellovou svačinou – creamcheese opustili naučnou stezku – Devil ´s trail. Arch jsme viděli tolik, že už jsme je ani nefotili, ale když už jsme tady tak jsme si kousek zajeli do windows section – podívat se na okna ve skalách, pravděpodobně zárodky budoucích arch. North a South window jsme zvěčnili z nějakýho dalšího okna, kam jsme se s Johnkem museli s pomocí toho druhého vydrápat. To bylo to poslední zajímavé ve státě Utah. Stát Colorado nás přivítal WALL MARTEM v Grand section a další záplavou fotek. Je nám všem špatně a máme průjem – asi z Hellovi snídaně. Ale budoucnost je optimistická, jedem do Vailu v Rocky Mountains, kde nás čekají holky z výšky Martina a Eva + Mudris. Zrovna se na jejich pokoji rozjížděla párty a tak jsme se nechali unášet alkoholem, kvalitním jídlem, pivkem, marjánkou ... . Ráno (23.9.) nás probudilo sluníčko už hodně vysko. Snídaně byla mňamky a i celý den prochozený po místních svazích taky. V 5 musela Marťa do práce a tak jsme někteří vytuhli ... .Večer opět ve stylu párty , pro změnu u Mudrise. Pro změnu s pivy, marjánkou a bez bab a když došly zásoby šlo se do klubu. Bylo fajn, ale půlnoc odbyla a já vytuhl na pokoji.Ráno toust s máslem a creamcheesem, nebo roztavenýcm sýrem bylo báječné. Po snídani jsme opět nasměrovali našeho Oldu na východ a vyjeli z Vailu. Ne na dlouho – asi po 60 ti mílích se před námi objevil OUTLET v Silverthornu – průmyslové prodejny značkového zboží s dumpingovými cenami se předbýhaly v tom, kolik doláčů z nás vytřepou. Udělali jsme si každý radost a s kapsáčemi se skvrnou od bleeche za 2 USD, nebo sálovkami NIKE za 15 a dalšími kvalitními cetkami vyrazili směr Washington. Po cestě nás překvapil sníh na hřebenech ROCKY mountains ve výšce 3600 m.n.m.. Ve Washingtonu jsme zaparkovali kousek od bílého domu, prošli Lincolnův památník, památník obětem Vietnamu, muzea kosmonautiky a nejaké další v těsné blízkosti for free, nakoukli zpoza plotu na Bílý dům a druhý den dojeli zpět do campu za Tomem, Ernou, Bobem, George a Mattem. Další dobrodružství nás čeká – čekáme na turistické víza, které stále nedorazili.