USA 1998
Poslední srpnový večer se to stalo. Zní to neuvěřitelně, aspoň pro ty, co ví o čem píšu, ale náš Chreisler, neboli Trabík, či Trablík se stal provozuschopným autíčkem. A protože se sním dalo konečně normálně jezdit, tři natěšenci Pete, Peťa a já během chvíle zaházeli jeho úložný prostor spoustou krámů, sedli do něj a po 78 dnech opustili camp SHOHOLA. Dříve, než jsme to pořádně rozjeli, na Exonu jsme nabrali první plnou, a vrazili jen bůh ví kam. Poněvadž se hodina odjezdu posunula až na 7 večerní, po chvíli cesty se před námi v dálce za mraky, či oparem začalo červenat slunce, jako by se nám stydělo něco říct. A pak si zapadlo za kopce a nechalo nás samotné brouzdat se tmou. A snad právě ten náhlý příchod noci nám zatemnil mysl a my si k naší už tak daleké cestě přidali pěkných pár desítek mil. Měsíc vyšel a den se přehoupl.
První noc jsme strávili spánkem ještě v Pennsylvánii, a hned ráno po pár hodinách jízdy, něco před 10 překročili hranice a uvítalo nás sluncem ozářené OHIO.
( v noci, když jsem řídil, snažili se nás dostat policajti na speed limit. Ale díky Bohu a Petemu jsem to z 55m/h stáhl na limit 45m/h, právě když jsme je míjeli. Pak se nás ještě chvíli nenápadně drželi, ale to už jsem věděl a oni asi taky a tak jen sjeli z cesty, vypnuli světla a čekali na další obět.
Má tužka si nezadá s rychlostí času a nenechá nás chvilku v klidu. Teď tady v CODY, před Yellowstonem se na pár sekund zastavil - možná i na dýl, tak to všechno zkusím dopsat. Pennsylvánie pozvolna přešla v Ohio, kde jsme po XXX mílích na hranici s Indianou zaplatili naše první toll. V Indianě jsme se dostali postupně přes časté 40 cent bariéry až k Chicagu, které se stalo prvním škaredým zářezem na naší Bobině. Sice jsme přejeli do státu Illinois, ale štěstí jsme nechali nkde, protože za prvním Tollem se naše pravé zadní kolo proměnilo v kus hadru. Tak jsme naši roztrhanou pneu bleskurychle sundali, nahodili rezervu a pokračovali dál n západ. Poznali jsme real traffic v třetím největším městě USA a pak se do pozdních nočních hodin doháněla časová ztráta. Přespali jsme něco za Madissonem ve Wiskonsinu a ráno zase za volant přes Minesotu až do South Dakoty, kde nás pozdě v noci přivítal první national park (N.P.) Badlands. I když byla pořádná tma , světla našich halogenů malinko odkryla kouzlo tohoto kouzelného místa. Avšak teprve ráno se nám naplno zjevila celá krása těchto skal, neskal vytvarovaných geniální rukou přírody. Usazeniny a popel z nedalekých sopek pod sílou řek , větrů, dešťů a horkého slunce vytvořili unikátní masív, který se pyšní příhodným jménem BADLANDS. V dřívějších dobách se lidé tomuto místu lidé vyhýbali - neboť jen zlý duchové mohli v této nehostinné krajině přežívat.My jsme se s dětinskou radostí škrábali po skalách z bahna nahoru a dolů, ale žádné zlé příšerky jsme nenašli, snad jen pár fosílií. Ale než slunce došlo k
nadhlavníku opustili jsme toto horoucí peklo a schovali se v kempu ve stínu plechové budky. Dobře se najedli těstovin se salzou a pak nasedli do naší káry a projeli se po dně pradávného moře. Nesnesitelné horko dokreslovalo atmosfér totálně nehostinného místa a jen bahnité špice, sloupy a štíty statečně čelily slunečním paprskům. A naše Bobinka nakonec taky podlehla pouštnímu klimatu a převařila nadvakrát motor. Pak už se jen s velkými problémy šplhala do kopečků , které se před náma zjevovali a byly naší černou můrou. Neboť co trápí naši Bobinku to trápí i nás. Takže s těžkým srdcem jsme vyjeli z Badlands a zase si to šinuli na západ. Opět jsme jeli po dálnici a hned se Bobině šlapalo líp. Avšak naše zvědavost nás stáhla z 90 west a namířili jsme to k Mount Rushmore. No a hlavy prezidentů nám byly osudné. Opět Bobina v kopcích ztrácela dech a chladící kapalina se několikrát převařila.Ale Mt. Rushmore jsme dosáhli a až slunce zapadlo vyjeli jsme nanovo. Večerní chlad a dálnice dělali našemu motůrku moc dobře, takže se opět jelo až do pozdních hodin. V půl druhé ráno jsme zaparkovali, zaspali a ráno opět dál. A přišla další hloupost. Vyjeli jsme opět z highway. Těch pár hodin, co nám zbývalo k Yellowstone se protáhlo na pár dnů. Ani teď si nejsme jisti, jestli tam dnes dorazíme. No, ale to ještě bylo včera a kopce nás potrápili více než kdy jindy. Ale přejeli jsme je ( i se sundanou kapotou motoru, kterou jsme přivázali na střechu), dokonce se i okoupali v ledovém jezeře a pak po rovné cestě až do Cody. Město na úpatí kopců nás však nechtěně připoutalo a my jsme tady zůstali přes noc v kempu, zašli na rodeo a tak jsme docela hezkzabili čas tady v city. Autíčko čekalo na svou opravu až do dneška a tak snad… Je něco po půl deváté a my stále tvrdneme v servisu a příčina zdá se být mechanikům stále ukryta. Kéž bych se mýlil. Nemýlil jsem se.
Teď jsme konečně dorazili do Yellowstone, ale jen díky tomu, že k nám byly milostivy a že Bobinka si v Cody pěkně odpočinula. Cesta z Cody do Yellowstone se jen mírně zvedala a naše cára si s nima v pohodě na dvojku pohrála - ani jednou se nezavařila. Ale tak nějak to moc prožíváme, všechny ty její problémy, že se nedovedeme ani radovat z toho, že kolem nás už je sám velký Yellowstone. Abychom těch trablíků neměli málo, počasí nás uzamklo v naší káře , po oknech se z venku valí déšť a ze vnitř se nám pěkně mlží. Kolem prošel Bizon. Déšť trošku ustal a čas gejzírů se blížil, takže jme to šli omrknout. Všude kolem se vznášely oblaka horké páry, která dokázala na chvíli rozehřát naše promočené a promrzlé kosti. Zápach síry jsme ignorovali, hlavně že bylo na chvíli teplo. Po dřevěných chodnících jsme míjelo jedno bublající jezírko za druhým , v dálce jeden z těch větších dokonce nečekaně vysříkl a tak jsem si ho zvěčnil. Začalo zase hodně pršet a tak jsme se schovali do místního přepychového hotelu a na záchodcích pustili na skřehlé ruce horkou vodu. Počkali jsme na erupci největšího ze zdejších gejzírů - OLD FAITHFULL. Mě osobně zklamal, z propagovaných skoro 100 m, bylo jen slabých 15. No a tak jsem se chtěl potěšit aspoň prohlídkou dalších gejzírů, ale zima, déšť a nedochvilnost erupcí gejzírů pokazily mé prožitky. Nakonec jsme byli rádi, když se na nás valil teplý vzduch v naší Bobince. Jeli jsme v dešti a asi po 1,5 hodině jsme našli kemp a po menším táboráčku zalehli. Důležitá info. Bobince zdejší chladné klima maximálně prospívá. Jela jak za mladých let, kopec, nekopec.
Neděle začala docela pohodově. Něco deváté vstali, najedli se čínských polívek - cornflakes jsme museli oželet , zkyslo mléko - s plnými žaludky jsme se vrhli do poznávání Yellowstone. Dneska se i sluníčko usmívalo a tak pohled na Upper a Lower falls se nám odhalil v plné kráse, i s duhou. Po nekonečných schodech se dolů i pak nahoru šlapal velice ztěžka , ale vodopády 93 a 40 metrů vysoké stály za to. Pak nás stále perfektně jedoucí Bobinka dovezla ke kaskádovým hot springs. Člověk by nevěřil jak hezky může zkrystalizovaná síra ozdobit zdejší kopec. V malinkých kaskádových jezírkách se dokonce v poloze ležmo lebedilo stádo srn a jeden parohatej jelen. No a když jsme to vše prošli , pojedli jsme kolínka + salza a vyjeli z Yellowstone. Wyoming přešel v Montanu a až do noci jsme jeli směrem ke Glacier N.P. Teď spíme asi 50 mil od něj. No a jako skoro každé ráno jsme se nacpali cornflakes s mlékem, které nám stále kupodivu chutnají. Slunečným ránem jsme švihali se znovuzrozenou Bobinkou ke Glacier N.P. Rychle se přiblížili Rocky mountains a už po nás chtěli našeho zlatého orla - kartu Golden Eagle, opravňující vstup do všech N.P. for free. Tak jsme projeli hranicí parku a horké poledne nám jasně dávalo na vědomí, že není ta pravá chvíle trápit Bobinku prudkým stoupáním. Proto zvítězila varianta zůstat pod kopci a přespat v kempu v lese. Než jsme však zdlabali oběd K+S sešli jsme dolů ke kempu obhlídnout terén a pak zpátky do kopce k autu. Konečně jsme trošku protáhli ty naše ztuhlé klouby, sice pro některé to bylo až, až. No a s plnými žaludky a batohy zase zpátky k říčce do kempu (no spíš to připomínalo tábořiště, jedno ohniště a plácek pro stan) Bylo kousek po čtvrté, když jsme vybalili naše spacáky, stan, deky a jídlo. Peťa s Peťou zůstali u batohů jako hlídači a já se už s nedočkavostí šinul po stezce k ledovcům. Dlouhým údolím mezi vysokými smrky vedli mé kroky, několikrát přerušované bludnými kořeny. Každou chvíli mi přeběhla přes cestu malá veverka, nebo šedá myš, či mi nad hlavou přeletěl černý pták s bílou hlavou. Takže jsem vůbec nebyl sám a cesta tak pěkně ubíhala. Údolí skončilo a cestička se zvedla do kopců. Fyzická námaha a menší bolesti nohou mi byly potěšením a ještě k tomu se přede mnou otevřel hezký výhled na Jackson glacier. Sice se nemohl vůbec srovnávat s mohutnými ledovci v Norsku, , ale v těchto vedrech mají život mnohem těžší. Jen chviličku mi trvalo vyšlápnout ke Gunsight lake přes něj byl krásný pohled na místní horské velikány. Pár fotek se sluníčkem, které se snad jen kvůli vyškrábalo zpoza mraků. K ledovcům to bylo už jen kousek, ale čas mi říkal, abych se pomalu začal vracet. A tak jsem pádil dolů, jenže na onen Jackson glacier zazářilo zapadající sluníčko a tak jsem s foťákem v ruce na chvíli zastavil a zvěčňoval tu pohodu kolem. Jenže k našemu stanovému táboru mi ještě chyběla tak hodinka cesty a všichni víme, jak se rychle na horách stmívá. Tak jsem vzal nohy na ramena a šupajdá. Les, který se mi dříve zdál klidný a příjemný se v šeru přeměnil na krajinu plnou divokých příšer a hlavně medvědů gryzli. Snad se mi všechny ty výstražné cedule „Pozor na medvědy“ dostaly pěkně pod kůži a fantazie tak měla nadmíru možností uplatnit svou kreativitu. Nakonec jsem teda medvěda nepotkal, zato jsem vyplašil stádo jelenů. No a už jsem byl zpět na camp place, kde na mě čekali Pete s Peťou a večeří. No a brzo se šlo na kutě.V noci přešel nad naším stanem pěkně velký medvěd, ne pěkně velký černý mrak, ze kterého celou noc chcalo. Ráno z černého mraku zůstaly jen šedivé fleky na obloze. Naštěstí jsme po cestě k autu nezmokli. Byla zima, ideální počasí pro naši Bobinu, v pohodě jsme zdolali výjezd do nejvyššího místa cesty křižujícího N.P. Odtud jsme měli v plánu vyrazit na celodenní výlet někam k opravdovým ledovcům. Ale přes nízko valící se mračna byl vidět tak akorát prd, žádnej ledovec. Ušli jsme tak asi 2 míle k nějakému prý úžasnému jezeru, které se nám na chvíli přece jen podařilo spatřit. A tak jsme z té ukrutné zimy, opět vlezli do našeho domečku na čtyřech kolech a rychle sjeli z kopců. Dole se na nás opět smálo sluníčko a rtuť teploměru okamžitě stoupla. Sundali jsme huňaté svetry a oblíkli si šortky a triko. Pak se jelo z Montany celý den přes Idaho do Washingtonu , kde se na rest area pěkně vyspíme. Pete chce ještě chlastat, takže uvidíme co bude. Další den byl ve znamení cesty na jejímž konci se nám za svitu zarudlého slunce zjevil kráter vyhaslé sopky. Než jsme však k tomuto vrcholu hory dorazili, potěšili jsme své žaludky melounem - a po několikadenní těstovinové dietě to mělo neblahý vliv na naše trávicí ústrojí. A když teda slunce začalo zapadat za obzor, Bobinka nás dovezla k nějaké hoře, které chyběl vrchol, zato měla kráter schovaný pod hladinou obrovského jezera. První pohled do kráteru byl breathtaking, ale přeci jen zima nás brzy nasunula zpět do vyhřáté Bobinky. A ta nás zavezla o pár kiláků níž, kde jsme se v domnění aspoň částečného oteplení utábořili. Ale jen díky ohýnku se dalo venku vydržet a pak jsme se navlíkli a šli spát.
10.9. čtvrtek Noc měla být chladná, to jsme tušili. Ale realita byla ještě horší. Stan, ve kterém mrzli Peťa s Peťou byl ráno pokryt námrazou , Bobinka, ve které jsem nocoval já, celá omrzlá a všechna rosa se změnila v led. Bylo půl sedmé, nebo sedm, když jsme po dlouhé chvíli nastartovali naši prokřehlou Bobinu a vyjeli znovu ke kráteru. Tam na nás už čekalo sluníčko a troch rozehřálo naše údy. Já jsem byl ale u vytržení a když jsem objevil cestičku k nejvyššímu vrcholku nad jezerem, neváhal jsem. Tak se šlo po serpentýnách nahoru - krásné panorama se přede mnou objevilo pokaždé, když jsem se přiblížil ke hraně kráteru. A už jsem byl na vrcholu, slunce svítilo, trošku i hřálo, ale studený vítr mě nutil k cestě zpět. Z nadmořské výšky 2455 m.n.m. jsem to sešel do 2165 m.n.m. k autu. Mně už zase bylo docela teploučko, ale Petra se stále choulila pod 7 vrstvami. No a tak jsme se rozloučili s Crater lake N.P. a míříme za teplem a mořem. K moři jsme opravdu dorazili, ale teplo na které jsme se těšili nikde. Slunce sice svítilo, trošičku i hřálo, ale moře bylo ledové jako voda v sauně. Byl to však náš první kontakt s Tichým oceánem a tak jsme museli do vln. Avšak jen Pete se mnou se odvážili v té sibérii vlézt do moře, ostatní lidi jen chodili kolem a usmívali se, někteří i kroutili hlavou. Tak jsme to teda zabalili, zvedli kotvy a přibližovali se San Franciscu. Ještě musím poznamenat, že jsme přejeli z Oregonu do státu Kalifornie a že jsme ve výprodeji potravin nakoupili spoustu dobrého a levného jídla. Hurá už nejsme závislí jen na špagetách a salze. No a protože bylo pěkně a my jsme potřebovali dospat minulou noc, utábořili jsme se po chvilce jízdy 29 kiláků od San Francisca. Pak jsme večer na ohýnku opekly párečky s muffinama a spokojeni šli spát.
Pátek 11.9. Ranní hygiena, snídaně a do Bobiny a šupajdá do SF. Kalifornie je poseta spoustou malých kopečků , takže řízení po zdejších klikatých cestičkách je pro dobrého šoféra lahůdkou. Taky jsem si ty čtyři hodinky ,teď už s nejlepším autíčkem, pěkně vychutnal. No a zase jsme odbočili z highway a sjeli ještě jednou k moři. Hezká pláž pod prudkým srázem , hezké vlny a kila soli, na těle - super. Ani studená voda nám nezabránila ve vodních hrátkách. Ale čas se nedá zastavit a tak se opět sedlo do Bobiny a za chvíli budeme v San Franciscu. A taky že jo. Uvítal nás příjemný pohled na Golden Gate a panorama samotného města měst. Bylo už ale něco po osmé a slunko se před námi schoval, a tak poté, co jsme otestovali ceny motelů(myslím že pod 100/osobu to nešlo), řekli jsme si, že jedem do kempu na západním pobřeží. Na mapě jich bylo požehnaně, ale najít je v reálu, to byla dřina. Ptali jsme se v nějaké hospodě, pak bloudili, couvali, odbočovali a když už jsme nějaký našli byl full. A tak jsme našli místo až v kempu pro RV’s, kde už byla zavřená office ….. .
Sobota 12.9. 1998 Pěkně osprchovaný ze včerejšího večera jsem se probudil opět na svém zadním sedadle. Vstali jsme schválně v sedm, protože jsme se chtěli vyhnout trablím a placení v případě otevřené office. A tak jsme moc dobře posnídali a za svitu probouzejícího se sluníčka jsme jeli zpět do San Francisca. Žádný traffic - pohoda. Tak jsme to zaparkovali pod křižovatkou Lerkin and Bay a šli poznávat toto úchvatné místo. V informacích nám milá paní zakroužkovala, co je dobré vidět na vlastní oči. První, z těchto atrakcí byla ostrovní pevnost a nejslavnější věznice ALCATRAZ. Doprava lodí na strov však už byla pro dnešek beznadějně vyprodaná. A tak jako v pohádce nám mávnutím kouzelného proutku pomohl chlapík z Irska a sehnal tři lístky. Protože to jinak nešlo, musel jsem rychle jednat, protože jeden lístek byl na ferry, která odjížděla a za pět minut na Alcatraz. Ir si vzal kolo a já pěkně po svých běžmo od informací až k molu č. 2. A stihl jsem to a tímto činem jsem si zajistil následné půjčení kola for free. No dobrý. Alcatraz byl drsný, takový jak jsem si ho představoval. V celách, kde trávili dost času Al Capone, Ptačí muž a Machine gun, bylo docela neútulně a prostoru tady taky moc neměli. Mně jako turistovi to za mřížemi vůbec nevadilo, ale kdyby se cely opravdu zavřely, asi bych změnil názor. No a když už se nám zdálo toto zvláštní atmosférou prostoupené místo docela prozkoumané, tak jsme vzali první loď a hurá na pevninu. A hned do auta pojíst párečky s chlebem jsme si ani nevychutnali a už jsme osedlali půjčená horská kola. Up and down, bez 18 převodů by tady člověk nic nevyjel. V Ukrajině asi moc kopečků nemají. No a my už jsme stoupali na vyhlídkovou věž a pozorovali město z východu, pak jsme si našli na mapě budovu Akvária a National center of Science. Ale půl šestá není tou nejideálnější návštěvní hodinou a tak jsme ji jen přečetli cedulku s nápisem CLOSED. Poblíž se naštěstí nacházela celkem pěkná a rozlehlá China garden s typickou china architekturou a pagodama. Hezké, hezké ale vrchol dne na mne teprve čekal. S Peťama jsme se rozdělili, oni si jeli po svým a já na Golden Gate. Na opravdu dobře seřízeném horském kole jsem kličkoval pravoúhlými uličkami až jsem se ocitl před tímto železným kolosem. Po pravé straně přes něj a po levé zpět. Celé město bylo jako na dlani. A do toho krásný západ slunce a hrozná zima. Splnil se mi klukovský sen, projet se po Golden Gate. Jet tady podruhé, už to bude jen takový větší červený most. Slunce zašlo a radost až na kost se přeměnila v zimu až na kost., ale nějak jsem po pláži po cyklostezce dojel. Víc už toho nešlo stihnout padla tma a tak jsem si koupil ještě chleba creamcheese a pak se potkal s Peťama. Pak jsme vrátili kola a Bobina nás odvezla do campu, kde jsme spali včera. Opět za dara a se sprchou. Děkujeme sponzorům.
Neděle 13.9. No a jak ubylo zvykem, když se spalo v kempech, vstali jsme před sedmou a nenápadně se z kempu vypařili. Jeli jsme od SF kolem pobřeží na jih. Byli jsme unavení a nevyspaní a tak nám po hodince padla do oka cedule s nápisem Public state beach. Bylo hezké ráno něco kolem desáté, když jsme se usídlili pár metrů od divokého, hučícího moře. Já jsem okamžitě na vyhřátém písečku vytuhl, no a páreček se šel koupat. Za dvě hodiny se mé tělo probudilo , slunko nikde a nad náma opar. Tak jsme to sbalili, teda, já jsem se ještě jednou smočil a pak směr Sequoia N.P Krajina za okny byla čím dál tím víc vyprahlejší a i v autě bylo nesnesitelně. A přišlo Fresno. Petřin strejda byl přinucen jejím telefonátem nás pozvat na návštěvu, ale jen s trapnými pocity a úlevou jsme už po půlhodině od něj odjížděli. To se teda moc nepovedlo. Pak se jelo do parku, menší problémy s přehřátým motorem, ale našli jsme park i nějaký kemp a už byla noc.
Po 14.9. 98 Sequoia park nás pohltil a my jsme s obdivem koukali na ty 2000-3000 let staré obrovité stromy. Když jsme skončili naši krátkou procházku pod Generalem Sharmanem nejstarším z místních sequoií byli jsme nabaženi dosyta. Pak jsme před těmi obry normálně ujeli a jeli jsme tak klikatě a tak moc z kopce, že se za chvíli do kabiny linul nepříjemný zápach pálících se brzdových destiček. Byli jsme tedy nuceni zastavit a dát brzdám pauzu. Cesta nekonečně se klikatící hluboko pod náma dávala tušit, že buď je přehřejeme nejmíň ještě jednou, nebo že to sjedem celé na jedničku. Pete to však bravůrně zvládl, brzdy přežili, a my jsme konečně najeli na cestu která ani neklesala, ani se nezvedala. Ale vedro nás stále obklopovalo a tak jsme do sebe lili litry vody, kterou jsme čepovali na benzinkách. Jeli jsme směr Death Valley s cílem tam přenocovat. A nic nám v tom nezabránilo, ani hrozný kopec , těsně před vjezdem do údolí , kde jsme samozřejmě zavařili. Byli jsme někde úplně na konci světa. Všude tma, žádné světýlko v dohledu, akorát cikády a bublající motor. Lehli jsme si tedy na pěkně rozehřátou cestu a půl hodiny koukali na krásně čisté nebe nad námi poseté milióny hvězd. Žaludky byly ještě příjemně zaplácané melounem z odpoledne a tak nám skoro nic nechybělo. Pak se nám ale chtělo přenocovat někde v civilizovanějším místě a po překonání elevation point 3950 feets sjeli konečně do Údolí smrti. Přivítalo nás nějaké malinké a hlavně opuštěné městečko. Jen pár kojotů se na nás přišlo podívat. A tak jsme dojeli do další vesnice a tam našli rádoby camp a kolem půlnoci se složili do písku zaliti potem (asi 30 stupňů C).
Středa 16.9.98 Death Valley jsme opouštěli za východu slunce - krajina se obarvila do ruda a nezdála se nám až tak nehostinná. Dokonce v nejnižším bodě Bad water 282 tf. pod hladinou oceánu se rozprostíralo malé vysychající jezírko, které pěkně zapáchalo. Poté, co jsem se zabořil do bahna ještě smradlavějšího a odpornějšího než všechna tahle rádoby voda jsme docela rychle vypadli. Cesta nás vedla do Las Vegas. Tam jsme si hned (po hodině) našli levný hostel. I s postelí a se sprchou, která byla pro některé akutní. Z koupelky jsme vylezli jako úplně jiní lidé. To byla zase kultura za 500. A protože bylo vedro a nám bylo opět veselo na duši neváhali jsme a zašli do vodního parku za 20 babek. S Petem jsme to rozjeli. Na tobogánech jsem poprvé a zrovna v Las Vegas. Nejdřív mi bylo v tubách docela úzko ani křičet jsem nemohl. Ale pak to byla paráda. Takový nával endorfinků mi už dlouho chyběl. Projeli jsme všechny skluzavky nejmíň 3x, některé i vícekrát, dokonce jsem si 2x stoupl do rakety, která mě nejdřív nechala padat volným pádem a pak mě skluzavka vyšplouchla do bazénu. V šest jsme to museli zabalit, ale i tak nám ty 2 hodiny pěkně stačili. Pak jsme koupili večeři a v hostelu pojedli. Večer se blížil a neonové reklamy začaly vystupovat ze tmy. Město se přeměnilo v zářící a všemi barvami zahalený mikrosvět , který svou sílu čerpal z lidské slabosti. Hráčská vášeň se stala i nám osudnou a tak jsme vrazili do místních automatů pár set centů. Brzy jsme však přišli na mizinu a pochopili, že tento divoký svět není nic for us. A po půlnoci jsme šli na kutě, někteří však skočili mrknout, jak se dělá v LV striptýz.
Čtvrtek 17.9. Všichni víme, že Las Vegas je v Nevadě. Takže po dlouhých a krásných dnech jsme opustili Californii - myslím že hranice byla kousek za Death Valley. Ráno bylo hodně ospalé a z pohodlných postelí se nám vůbec nechtělo. Ale čas nás přinutil asi kolem 11 opustit hostel, ale nejeli jsme hned pryč z LV. Diky náhodě jsme ještě v hostelu potkali dvě auta Čechů a ti nám ukázali , kde se dá posnídat za dolar. Tak jsme tam s nima jeli a jedli pěkně si pokecali. Vajíčka se salámem, opečené brambory, salát, tři hrnky kafe a pak čau Moraváci a jelo se. Nastartovali jsme Bobinu a než jsme se pořádně rozjeli kousek za LV nás svedla z cesty obrovská přehrada Lake Mead national rec. Area, zásobárna pitné vody pro L.V. se slavnou Hoover Dam (vysokou hrází). V pouštním vedru jsme neváhali ani sekundu a vrhli se do vln vlažného, ale i tak osvěžujícího lake. Když jsem konečně dočetl Sinuheta a podruhé se svlažil, jelo se dál. Zbytek dne se už nesl jen ve znamení usezených zadků a drkotání naší Bobiny. Ve Williamsu jsme koupili meloun a další potřebné jídlo a večer, ho konečně v Grand Canyonuna picknick area za svitu hvězd zdlábli.
čtvrtek 17.9. Čtvrtky prostě nemám rád. Už na gymplu to byl nejhorší den a ten dnešní čtvrtek byl tak hrozný, že na něj nikdy nezapomenu. Postupem času z něj zbudou už jen ty příjemné vzpomínky, kterých ovšem taky nebylo málo. Ráno, jako každý den jsme si umyli - zuby, pojedli a předtím se ještě stihli podívat, jak vlastně ten Grand Canyon opravdu vypadá. Za ještě slaboučkého sluníčka vypadala ona proláklina se spoustou věží a štítů do ruda zabarvených velice majestátně. A snad jsem neodolal tomuto úžasnému pohledu a rozhodl se, že tento kaňon dobudu = potykám si s řekou Colorado. Plány docela vysoké na to , že sluníčko už bylo docela vysoko. Takže v 11 jsem bez Peteho a Peti, kteří dali přednost mírnější formě poznávání přírodních krás, začal klesat po ostrých serpentýnách dolu do kaňonu. Dolů se šlo celkem hladce, ale pohled do zafuňených , uřícených tváří protijdoucích turistů dával tušit, co mě čeká. Zatím jsem to však bral jako velkou výzvu a snad se i těšil na zpáteční výšlap. Stále jsem klesal , až po asi 1,5 hodině přišlo menší plato, kde se to hemžilo v rozžhaveném písku spoustou kaktusů. Slunko už peklo a já po častých drink pauzách došel k vyhlídce na řeku Kolorado. Samozřejmě, že mi nestačil pouhý pohled z 300 metrů vysokého skalního výběžku na tohoto klikatícího se hnědého hada dole pode mnou. Proto jsem byl nucen trošku se vrátit a najít cestu dolů, povedlo se. Zase dolů, prudce dolů a sluníčko ještě víc pařilo a vyhřáté skály mne ubíjeli svým žárem stále víc a víc. Ale to už jsem potkal Čecha, kterého jsem snad radši ani potkat neměl. Poradil mi cestu zpátky jinou soutěskou, prý je to kratší, rychlejší, ale o to prudší a bez vodního zdroje. Těšil jsem se, že nemusím jít nahoru stejnou stezkou a byla to pro mě ještě větší výzva. Ano a za půl hodiny jsem došel ke Kolorado river. Dal jsem si odporný bílý americký sladký chleba a otevřel si k tomu konzervu fazolí v tomato sauce. Chtěl se celý smočit v této pro Ameriku tak symbolické řece, ale nakonec to vše skončilo jen u nohou, rukou a tváře. Z Colorado „beach“jsem něco po půl třetí onou kratší a „rychlejší“ cestou vzhůru. Vody jsem měl půl flašky od mlíka (1/2 quater = něco přes půl litru) . A když jsem vystoupal se skoro ztraceným dechem a dřevěnýma nohama do půlky toho šíleného kopce, už se na dně vlnila jen trocha horké, ale stále životadárné tekutiny. Snad proto jsem to nevyšlápl tou „kratší“ cestičkou až nahoru( nebylo by kde nabrat tak potřebnou vodu) a spěchal po vrstevnici zpátky pod ty staré známé serpentyny, na které jsem se ještě dopoledne těšil. Stezka se začala klikatit. Do obou lýtek se nastěhovali nadobro křeče a tak, když se ručička blížila k 5:30 konečně jsem s prázdnou flaškou došel k vodě. No spíše dobelhal, pravá i levá noha se pravidelně střídaly v týrání mého těla a vystřelovaly co chvíli křeče do všech partií mých dolních údů. Teď mě ale ještě čekaly serpentýny, v dobré kondici bych je zvládl tak za 2-2,5 hodinky, ale teď jsem se po pár krocích do kopce svíjel v křečích. Už jsem rezignoval a bylo mi jasné, jestliže se nic zázračného nestane budu muset přečkat noc tady v kaňonu. Ale kluci nahoře stáli při mně a tak náhodou kolem prošel nějakej mladý Amík, který mi na moje bolesti naordinoval 3 ibuprofeny a sladkou tyčinku a hlavně mi dodal vůli, která byla ještě před pár minutami skoro na nule. Takže jsme spolu začali ukrajovat krok za krokem, serpentýnu za serpentýnou a i když mě stále omezovali stáhlé svaly na nohou, stále jsem šel. Když jsme došli do půlky toho, teď už nenávideného kopce, věděl jsem, že to už nějak musím dokopat až nahoru.Onen zázračný pán asi 35 roků se snažil mě neustále zabavit vykládáním o naší zemi, městě a Andy, ale já jsem byl po chvíli tak zadýchaný, že jsem nemohl mluvit a on to pochopil. Pak už mě jen hecoval a co chvíli mu z úst vyletěla věta, která mě i snad trochu zpočátku povzbudila, pak mě už jen srala „ You are doing well, it is a good job“. A tak jsem to i přes všechno to utrpení vyšel a snad se už i trochu ponaučil. Ten pán byl tak hodnej, asi viděl jak moc jsem na sračky, že mě hodil autem k visitor centru. Tam mě už čekali Pete s Peťou a než jsem jim to všechno povyprávěl, už jsm ebyli v Monument Valley. Našli jsme campground hned vedle skal Monument Valley a já se s chutí osprchoval. Díky, snad ti chutnali ty Budváče.
Pátek 18.9. Těžce se mi šlo už v noci, od auta k umývárkám a zpět, no a ráno - to byla hrůza. Po noci na zadní sedačce se svaly nepříjemně stáhly a nenechali mě ráno udělat ani krok. Byl jsem však rád, že jsem nemusel spát na dně Grand Canyounu a že jsme všichni tři pohromadě. Ráno se teda před náma rozprostřela Marlboro country, se všemi těmi známými kamennými věžemi. Kolem jenom pustina do červena zbarvená, všude písek a nepříjemné slunko. Byl jsem i rád, že jsme výlet ke skalním masivům jednohlasně odmítli. Bobinka by po hrbolaté rádoby cestě určitě nemohla a gazíkem za 25$ za jednoho, to se nám zdálo lepší koupit si po cestě meloun a plnou nádrž benzínu. A pak jsem sedl za volant a jelo se od 2 odpoledne do 3 do rána. Přejeli jsme i hřeben Rocky Mountains ve výšce 11020 feet = 3500 m.n.m. a přes noční Denver až k první rest area za městem.
Sobota 19.9. Abych se taky zmínil o státech které jsme přejeli. Z Nevadského Las Vegas jsme zamířili do Arizonského Grand Caňonu a pak do Utahu přes který jsme dorazili včera do hlavního města Colorada, Denveru. Takže jsme otevřely víčka ještě v Coloradu a večer po celodenní jízdě přes Kansas zavřely v Missouri asi 150 mil před St. Luis.
Neděle 20.9. No a dneska jsme úspěšně, díky bezchybné Bobince, projeli S. Luis, řeku Mississippi, časové pásmo (máme o hodinu míň) a jsme zase v eastern time zone, přejeli Illinois, Indianu a na konci státu Ohio už po půlnoci nocujeme. Já se asi dneska naposled vyspím v Bobince a snad zítra budeme v našich postýlkách v SHOHOLE.
Pondělí 21.9. „O zítřku předem nikdo nic neví“ - citát ze Sinuheta. No a tak se stalo, že asi po slabé hodince spánku se u Bobinky zjevil Petes s Peťou a že prý na týdle rest area je nenechají nocovat - ani pod širákem. A tak se před náma zjevila možnost jet přes noc a už ráno dorazit do kempu. My s Petem jsme byli pro a tak se jelo. No bylo asi půl druhé ráno a my opustili poslední rest area, která paradoxně byla jediná, kterou jsme museli nedobrovolně opustit. Já jsem přivítal tuto noční jízdu s nadšením - nevím proč, ale v noci se mi řídí mnohem lépe, než ve dne. Koupili jsme si s Petem povinně colu. A protože jsem měl radost, a protože jsem nechtěl za volantem usnout, zpíval jsem si. Asi to nebylo tak hrozné, protože mí spolucestující okamžitě usnuli. Tak se naše Bobinka dostala až k místům, které jsme dobře znali. A to už seděl za volantem Pete. Já jsem se snažil na zadní sedačce usnout, ale blízkost Shoholy mi nenechala ani kratičký sen. Tak se stalo, že po drobné zajížďce - zajímavé je, že jsme si zajeli, tak okatě jen první a poslední den našeho cestování.
A už jsme spatřili Greeley lake, v němž se odrážely tmavé smrky, dřevěné cabins, informary, dinning hall Mata Karpiaka. Byli jsme vpuštěni i do našeho kutlochu a po toužebně očekávané sprše jsme ulehli. Další den jsme prodali naši milovanou Bobinku, Boby G. Nás hodil do New Jersey za Terezkou a Lindou přespali u Terezky s Lindou, opili se s nima a pak si prošli NEW York, a další den odletěli domů.