Norsko1997
Nechejte se pozvat k putování Norskem . Sedněte si pěkně pohodlně do křesla , přineste si něco k zakousnutí, aby jste čtením následujícího příběhu neztratili kontakt s realitou. Ano, Norsko, krajina, kde se sny mění ve skutečnost a skutečnost je jen pouhým snem. Snad jste už pěkně naladění, takže začínáme.Tři, dva, jedna ......... . Stačilo se jen rozhodnout - směr Norsko. Po pár dnech příprav, bookování, nakupování instantních zásob a plnění už tak plných batohů , jsme společně s věrným druhem opustili rodnou hroudu. Z Brna nás firma Moravia Express opravdu expres, tj. za 26 hodin, převezla o 10 stupňů s.š. severněji. Je něco po desáté, právě se začíná v norské metropoli Oslu stmívat. Přijet tak koncem června , to by se tady slunci vůbec nechtělo na kutě - klidně by svítilo celý den - půlnoc, nepůlnoc. Teď je ale konec července a pro nás čundráky je určitě příjemnější ze spacáků pozorovat hvězdy, než modré nebe. Ale to už jsme byli nuceni opustit příjemný komfort autobusu a pustit se směrem k toužebně očekávané budoucnosti. Takže jsme nejdříve zamířili na místní toaletu a pak začali přemýšlet jak se dostat z tohoto nám známého civilizovaného světa někam, kde nepotkáte za celý den nikoho (snad jen nějakého soba a to ještě musíte mít štěstí). Svezli jsme se asi patnáct kilometrů z centra Osla do předměstí Sandviky, vlakem, který tady opravdu není levný. Za tuto službu jsme museli každý zaplatit asi 30 norských korun , nějaké studentské slevy neexistují. Za těch třicet babek jsme mohli mít čtyři až pět chlebů , asi nám to bude brzy líto. Ale to nás zatím netrápilo - dojížděli jsme ještě domácí zásoby - řízek a buchtu. Kolem půlnoci jsme konečně po dlouhém hledání našli těsně nad hlavní cestou volný kousek lesa , a tak jsme se tam na karimatkách zamumiovali. Dobrou noc nám popřála i hvězda , která se prodrala zpoza mraků těsně nad obzorem. Ráno jsme konečně, začali naše dobrodružství. Máme namířeno do hor a k fjordům na západním pobřeží Norska . Čeká nás 300 kilometrů a tak jsme hodně přemýšleli, jak je překonat. Po naší první zkušenosti a pohledu do našich finančních zásob jsme zavrhli vlak, autobus a další podobné formy transportu. Takže s batohy a kytarou ( proti trudomyslnosti ) , šikovně schovanými v příkopě, jsme začali zvedat palec na projíždějící auta. Něco na té severské " studenosti" opravdu je - jen velmi zřídka se mezi kamennými tvářemi řidičů objevil laskavý úsměv ( aspoň jsme si ho více vážili ). Stále jsme si však říkali , že všude se najdou lidé, kteří se nejen usmějí , ale taky vás jako stopaře vezmou. Ani Norsko nebylo výjimkou. Asi po jeden a půl hodině nám zastavil třídveřový Fiat - .. symbolicky ho neřídil Nor, ale nějaký Ind. Takže díky Bohu , nebo raději Krišnu? Tak jsme se konečně pohnuli. Během necelých dvou dnů jsme ulovili šest aut a ujeli více než polovinu plánované cesty. Potkali jsme kromě zmíněného Inda i další moc hodné lidi - někteří se nám snažili poskytnout nocleh , někteří něco k snědku a všichni se s námi rozdělili o dobrou náladu . Když jsme druhého dne odpoledne vhazovali naše 30 kilogramové batohy, kytaru a pak i naše těla do dalšího auta ani jsme netušili co nás čeká. Měli jsme veliké štěstí. Tím štěstím však nebylo jen to, že nám zastavil příjemný pán , ale hlavně to, že měl namířeno až na západní pobřeží k fjordům. Náš cíl se zdál nadosah a překvapením , těm ještě nebylo konec.Během cesty nám pohodový pán William řídící se heslem "jste hosty Norska, proto i hosty mými" nabídl možnost pobýt nějaký čas u něj v "hausu" . A my to věřte nevěřte využili. Místo, kam jsme byli osudem zavedeni se jmenovalo Hjemeland a leželo v jihozápadní části Norska, asi 100 km severně od Stavengeru pobřeží v oblasti fjordů , ostrůvků a krásných malebných kopečků. Unaveni dlouhým cestováním a hlavně náročnou anglickou konverzací jsme okamžitě usnuli. Ráno jsme však neodolali lákavému pohledu na krásnou krajinu kolem a vyšli do hor. Náš hostitel nám důkladně popsal cestu , vyprovodil nás, dokonce nám půjčil mobilní telefon, pro případ, že by jsme se ztratili . A tak jsme vyšli. Před námi se začal otevírat krásný pohled na členité pobřeží, plné ostrůvků za nimiž se rozprostíral už jen širý oceán. Sluníčko svítilo , dlaně a pusy se plnily mňam, mňam borůvkami a kolem nás jen oku lahodící přírodní scenérie. Z jedné strany jako by uřízly horský masiv padající prudce do vln fjordů, z druhé strany majestátné hory připoutané až někde k nebesům. Konečně jsme vyšplhali na vrcholek před námi, padli na zadek a vychutnávali tyčinku mušli a tu nádheru kolem. Slunce se však začalo nebezpečně blížit dalekému obzoru a tak jsme museli nasadit "Zátopkovo tempo" a dříve než se ohnivá koule úplně utopila v moři , leželi jsme jako dudci na "naší nové" chaloupce . Další den nám náš asi 45-letý hostitel William umožnil stát se kapitány jeho malého motorového člunu. Své nové úlohy kapitánů a pak i rybářů jsme zvládli docela dobře -počet potopených lodí 0, úlovek 4 makrely. Odpoledne jsme si je ( makrely ) s Williamem upekli na rožni a pod slunečníkem vychutnali jejich libové masíčko.Konečně třetího dne na tomto nádherném místě jsme mohli aspoň malou měrou vynahradit našemu hostiteli jeho neskutečnou laskavost. Očesali jsme mu pár třešňových stromů, pomohli s poleny a večer si tady ještě naposled zarybařili. Čtvrtého dne byl ten nejpříhodnější čas opustit toto překrásné místo. V poledne jsme se opět sbalili a Williamova sestra nás zavezla do horské oblasti, které se říká Hardangervidda. Tato rozlehlá náhorní plošina vzdálená pouhé dvě hodiny jízdy autem od pobřeží , láká svými přírodními krásami ty nejnáročnější turisty a milovníky přírody. A mezi ně jsme se považovali i my. Bylo pozdní odpoledne , když jsme vystoupili z příjemně vyhřátého BMW našich hostitelů. Řekli jsme bye, navlékli na sebe dost vrstev, aby nás ochránily před „letní teplotou" 10 ° C, nasadili naše batohy a kytaru a vystoupali za horizont, kde jsme postavili stan. Mraky se nepříjemně mračily, a tak jsme se snažili rozveselit dobrou instantní zelňačkou a špagetami. Do toho zaznělo tady v 1500 m.n.m. pár akordů a hodně brzo jsme usnuli. Naše plány na čundrování touto překrásnou přírodou málem vzali za své druhého dne , když jsme se probudili opět v zajetí uplakaných mraků . Kolem jedné však bubnování dešťových kapek utichlo a tak jsme se rozhodli rozhlédnout se kolem. Ve stanu jsme nechali všechno, kromě svačiny a foťáku a vyrazili vstříc vrcholkům, které se stále snažili zbavit té ponuré šedi mraků. Kráčeli jsme po sněhových polích, brodili se všudypřítomnými potůčky , míjeli mohutné skalní masívy a všude kolem nespočet dokonale průzračných jezírek, v nichž jen ztěží najdete známky života. Voda nám tady na horách chutnala, avšak jednou, když jsme se v klidu napájeli u nějakého „lake" , jen pár metrů od nás jsme ucítili a pak i objevili zdechlinu soba. Avšak všechno jsme ve zdraví přežili a šli dál. Obdivovali jsme drsnou přírodu kolem, kde se daří přežívat jen porostům nějakých mechů a lišejníků, borůvčí a sem tam i zakrslých pampelišek. Avšak vrchol dne nás teprve čekal. Byl jím mohutný asi 50-ti metrový vodopád stále čekající na své dobytí. Čas nám už sice velel vrátit se zpět , ale jako sirénami jsme byli přitahováni k tomuto skvostu přírody. Po sněhovém poli jsme se vyšplhali až na dotyk s tímto obrem hučícím na kilometry daleko. Obklopeni vodní tříští jsme žasli a nevnímali nic jiného, než pocit štěstí. Čas však nebral ohledy a přinutil nás se s tímto úchvatným místem rozloučit.Údolím hrajícím již podzimními barvami jsme se vraceli ke stanu a k dobré večeři.Po cestě zpět jsme se ještě pozdravili s menším stádem losů, kteří však nesdíleli naše nadšení a rychle zmizeli někde za kopcem. Asi až kolem půl jedenácté večer jsme s úlevou mohli říct svým unaveným kolenům „sedáme" a svým žaludkům „plníme". Druhé ráno tady na horách jsme podnikli šílený nápad. Asi kolem půl šesté jsme vystoupali na nejbližší vrcholek a čekali a čekali , až se sluníčko vyhouplo nad obzor . Pak jsme zase zalehli a kolem poledne vyšli na další výlet. Bylo příjemné slunečné počasí a tak i vše co jsme viděli bylo moc příjemné. Ve zdejších horách je také možné najít pravé krystaly křišťálu a tak jsme si pár těch čirých kamínků schovali pro štěstí. Jak se říká třetí den se má spíše relaxovat. A snad proto jsme se rozhodli začít , teď už vím, že šílený , ale překrásný přechod náhorní plošiny Hardangrviddy. Proč šílený? Čekalo nás asi 70 - 80 km, s nelehkými asi 30 kg batohy a kytarou, bez mapy ( vést nás měly turistické značky, které na některých místech prostě chyběly ) a přes kopce, které by se těžko překonávaly i bez těch našich zátěží. Avšak všechny tyto faktory nás snad ještě vyhecovali a výzva byla tak silná , že jsme se během hodiny sbalili a kolem jedné po poledni si plácli a začali naši „crazy" cestu. Stezka skrz Hardangerviddu nás měla vést i přes tři horské boudy a u té první jsme měli v plánu dnes přenocovat . První úsek jsme šli stejnou cestou co předešlé dny, takže jsme věděli, co nás čeká - celkem pohoda. Batohy se ale začali stále více a více zařezávat do ramen, sluníčko do nás peklo a nohy ty se sem tam zapletly. Se zrychleným dechem jsme vystoupali nad námi již dříve poznaný vodopád. Horská stezka nás však vedla stále výš a výš, až se život z okolní krajiny úplně vytratil. Museli jsme přeskakovat velmi dravé potoky , zdolávat jedno sněhové pole za druhým a z oné bílé čepice na nás vykukovaly pouze skalnaté vrcholky. Věrným společníkem, který nás po celý den a ani po dny příští neopustil bylo sluníčko. Jedinou výtkou k této ohnivé kouli může být jen to , že do nás pralo své paprsky stále a jen z jedné strany. A tak spáleniny odkrytých údů levé části těla na sebe nenechaly dlouho čekat. Stále jsme ale pochodovali ve velmi nehostinné, drsné krajině .Z té nás vyvedlo až sněhové pole, po kterém jsme se sklouzli do překrásného údolí. Opět to kolem nás bujelo životem , a tak nějak to zázračně přešlo i do našich skoro mrtvých těl. Tento nečekaný příval energie přišel opravdu v pravou chvíli , neboť chata stále nikde , slunko už už někde a my jsme nevěděli kde vlastně jsme. Avšak i tento den skončil happy endem . Než sluníčko zašlo za kopec, byli jsme tam, kde jsme chtěli. Chata Hellevasbu ležela na ideálním místě v horském sevření na břehu jezera. Idylku tohoto odlehlého místa nám však překazila mračna nepříjemně živých a nenasytných tvorů, a to komárů. Ale za moskytiérou se už příjemně usínalo. Ráno druhého dne bylo pěkné. Teda až po tom, co jsme vypadli z tohoto komářího údolí. Sluníčko opět svítilo a nás příjemně vedly po náhorní plošině značky, zde jsou to malé kamenné mohyly, nebo červené T nasprayované na velkých kamenech. Na druhou chatu Litlos jsme dorazili něco po poledni , posvačili , zeptali se na cestu a zase ukrajovali další metry . Než jsme se večer zastanovali, ušli jsme pěkný kus cesty, žasli nad krásnými přírodními scenériemi a dokonce se i málem ztratili. Další den jsme vystoupali opět do oblastí věčného sněhu a ledu a jen díky pěknému počasí a řádné dávce štěstí jsme našli správnou cestu, která nás dovedla na dosah našeho cíle , fjordu Sorfjord . Přespali jsme však ještě v horách, a aby to nebylo až tak fádní našli jsme si speciální místo pro stan -turistickou zajímavost - výběžek skály týčící se nad propastí 300 metrů hlubokou - tzv. Troll Tongue ( Trolí jazyk). Trolové jsou norští skřítci, jsou škaredí, ale hodní. Čtvrtý a poslední den pochodu začal docela obyčejně. Rozdíl byl jen v tom, že jisté partie těla již byly pochodem dokonale poznamenány -ramena nesoucí nelehkou zátěž byla opuchlá, chodidla se pyšnily všudypřítomnými puchýři a v nohách byla cítit prošláplá sedmdesátka. Takže těch pár posledních kilometrů se šlo opravdu ztěžka. To už jsme ale s úsměvem na rtu stopovali poblíž fjordu a během chvíle také úspěšně dojeli do nedalekého města ODDA. Tam nás čekal nejen střet s civilizací, ale také s dvoj litrovým nanukovým dortem, který jsme si vítězoslavně vychutnali. Takto symbolicky jsme zakončili naše slastné putování. Zbytek prázdnin jsme ztrávili na farmě, ležící na břehu tohoto fjordu. Určitě se za rok vrátím....... . A co vy ?